Biblické čtení

Oblíbený autor P. Elias Vella říká, že k úplnému uzdravení dojde tehdy, když se člověk setká s Kristem. Je pro vás těžké odpouštět? Daří se vám to? Napadlo vás někdy, že pokud neodpustíte, působíte si tím zranění, které vyvolává smutek, hněv, pocit viny a další zdroje citové nerovnováhy? Zakusili jste někdy radost z odpuštění? Víte, že odpuštěním uzdravíte hlavně sami sebe? Následující ukázka je z knihy UZDRAV MĚ, PANE vydané v Karmelitánském nakladatelství v r.2011.

Zranění, která v sobě neseme, mohou mít nejrůznější kořeny. Některé z nich pocházejí už z dětství. Často s nimi žijeme a nestaráme se o to, abychom je uzdravili, a tak se jich zbavili. Mnoho z nich je důsledkem naší neschopnosti odpustit.

Možná jste ještě neodpustili své matce nebo otci (i když už třeba zemřeli) nebo někomu, kdo vás v dětství zneužil, či zpovědníkovi, který byl na vás při zpovědi rozhněvaný a nezdvořilý, anebo lékaři, který vás činil odpovědnými za něčí smrt nebo za tělesné postižení vaše či vám blízké osoby. Držet se daleko od člověka, který vám ublížil, ale k uzdravení nestačí.

Neschopnost odpustit s sebou často nese duševní nerovnováhu, která v těle způsobuje obtíže jako například bolest srdce, bolest hlavy, chrapot, bolest svalů nebo bolest břicha. Nezapomínejte také, že neschopnost odpustit se dotýká emocí, narušuje jejich rovnováhu a vyvolává tak tělesný i duchovní neklid.

Známý anglický psychiatr Ken McAll říká, že to, co značná část pacientů v psychiatrických léčebnách potřebuje, nejsou prášky. Potřebují někoho, kdo by jim pomohl, aby odpustili lidem, kteří je v minulosti zranili. Neschopnost odpustit tedy vyvolává množství psychiatrických i psychologických problémů a nemocí.

Přátelství a láska v nás posilují pozitivní postoj, nenávist a touha po odplatě posilují postoj negativní.

Když odpouštíte, nepomáháte tím v prvé řadě tomu, koho se odpuštění týká, ale sami sobě! Odpuštěním totiž rušíte negativní vazby, které vás s ním pojí. Pokud Ježíš tolik trvá na tom, abychom odpouštěli, nedělá to jen jako dobrý duchovní vůdce, ale i jako dobrý psycholog, protože ví, že zdravý člověk je ten, který dokáže milovat všechny lidi.

Odpuštění není jen záležitostí emocí, ale také vůle, je to rozhodnutí. Důležité není to, co cítíte, ale to, co děláte. Člověk může odpustit, a přitom nadále žít v hněvu. Znamená to, že odpustil, ale není uzdraven.

A kdo tě může uzdravit úplně? Kdo ti může dát sílu, abys odpustil a tak byl uzdraven? Přijmi spásonosnou sílu, která vyšla z Ježíše, když na kříži odpustil svým nepřátelům. Přidrž se ho a přijmu sílu odpustit těm, kdo ti ublížili. Řekni spolu s Ježíšem: "Otče, odpusť jim, vždy nevědí, co činí...."

Pokud byste měli zájem o knihu s duchovní tématikou JEŽÍŠ, NÁŠ ÚDĚL, můžete ji získat jen za POŠTOVNÉ, případně úplně ZDARMA k vaší objednávce :)

odpuštění, síla odpuštění, uzdravení, duševní příčina nemoci, bolest hlavy, bolest srdce, chrapot, bolest svalů, bolest břicha, duševní uzdravení, Ježíš Kristus, uzdravení ve jménu Ježíše, emoce,duševní nerovnováha,duševní neklid,duševní bolest a zranění

NECHOĎTE S TÍM SPÁT!

Článek je převzatý z časopisu ETHOS 3/2011, autorka: Yvonne Schwengelerová

Bezmyšlenkovitě ukládám láhev s šumivým vínem do tašky, kde mám ostatní nákup. Po chvíli mě vyděsí rána. Sladký, silně šumivý hroznový mok se dostal pod tlak a hledá si cestu ven. Proudem vytéká červená tekutina na obsah mé tašky a všechno buď ničí, nebo špiní.

Pěkná spoušť. Ale tak nějak to může být i s naším hněvem. Boží slovo nás napomíná: "Hněváte-li se, nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce. Nedopřejte místa ďáblu." (Efezským 4,6)

Když si hněv vezmeme s sebou večer do postele, uhnízdí se v našich myšlenkách, v našem srdci a připraví nás o spánek. Druhý den ráno hněv vstává s námi a my si ho bereme do průběhu dne. Po čase se stane naší součástí, ničí nás i naše vztahy. Každý západ slunce nám tedy připomíná, abychom si to s druhými vyčistili dřív, než půjdeme spát.

Hněv sám o sobě nemusí být něco špatného. Tento pocit může být konstruktivní nebo destruktivní. Destruktivní je tehdy, když páchá škody, ať už na nás nebo na druhých. Když nás naopak vede k tomu, abychom zvládli nějakou situaci nebo abychom řešili křivdu, pak je konstruktivní. Potlačovat hněv znamená ničit sami sebe, ale když ho vypouštíme, zraňujeme druhé. Jak se tedy s hněvem správně vypořádat?

I mezi křesťany je tolik přetvářky! Myslí si, že se nikdy nesmí zlobit, že se kvůli ničemu a nikomu nemůžou rozčílit. Všechno zadržují v sobě a pomalu ale jistě v nich stoupá vnitřní tlak. Navenek hrají roli trpělivých lidí a myslí si, že se tím Bohu zalíbí.

Když se ale jednoho dne nahromaděný hněv vymkne kontrole a začne si hledat cestu ven, pak se všechno nekontrolovaně vyvalí na povrch. Sypou se z nás zraňující slova, která poskvrňují i nás samé, a když je po chvíli chceme vzít zpět, tak to nejde. Vztahy se naruší.

Je toho tolik, co nás může rozhněvat. Proviňujeme se na druhých a ubližujeme si navzájem. Ale Boží slovo nás vybízí, abychom vše čistili hned a hříchy odpouštěli. Jen takovým způsobem můžeme předcházet tomu, aby v nás vznikal prostor pro ďábla.

Bible nám říká, že i Bůh se hněvá. Hněvá se, když vidí lidskou bezbožnost a nespravedlnost. I Ježíš vyjádřil svůj hněv nad pokrytectvím farizeů, označil je jako hady a hnízdo zmijí. Dal najevo, když se hněval kvůli modloslužbě - to vzal bič a obchodníky a směnárníky vyhnal z chrámu, peníze jim rozsypal a stoly zpřevracel. Ale nikdy se nehněval kvůli vlastní situaci, netrpěl sebelítostí. Šlo mu jen o čest jeho Otce.

Když se hněváme my, jde nám většinou o nás samé. Jakub nás napomíná: "Každý člověk, ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu, vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš." (Jakub 1, 19-20) A Pavel dodává: "Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost." (Efezským 4,31)

Ten, komu Bůh odpustil, by neměl zůstávat dlužen odpuštění druhým lidem. K čemu je mi moje spravedlnost, moje víra a poznání, když mi chybí Láska? Láska je větší, je tím nejdůležitějším. Kdo druhého miluje, naplnil zákon (Římanům 13,8). Dobrou noc :)

hněv, odpuštění, víra, bible

BIBLICKÉ ŽENY

Marie z Betanie vešla do místnosti, nikdo tomu téměř nevěnoval pozornost. Rychle přeběhla pohledem přítomné a usadila se za čestným hostem. Prostým pohybem si upravila své dlouhé šaty a dotkla se přitom malé nádobky, dosud ukryté. Hluboké mužské hlasy zněly pokojem jako předtím. Sedávala často u Ježíšových nohou a ti, co tu byli, si zvykli ji tak vídat.

Muži jedli a hovořili a Mariiny myšlenky se přitom zatoulaly k tomu dni, kdy Ježíš se svými učedníky poprvé vstoupil do jejích domu a zároveň i do jejího života a od základu ho změnil. Ježíš nerozlišoval mezi svými přáteli, zda se jedná o ženu či o muže, zajímal se o člověka jako o lidskou bytost. To bylo na tu dobu nezvyklé - židovští muži děkovali každé ráno Bohu za to, že je "nestvořil ani jako otroka, ani jako pohana, ani jako ženu."

"Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii, ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: ´Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekní jí přece, ať mi pomůže!´ Pán ji odpověděl:´Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře: vybrala si to, oč nepřijde."

- Lukáš 10, 38-42

Za tu dobu, co byl Ježíš jejím přítelem a co se sytila jeho slovy, se Marii ujasnilo mnoho věcí. Získala zvláštní duchovní vnímavost a porozumění, takže viděla věci, které ostatním zůstávaly skryty. Teď už si byla jista: Za šest dní jsou Velikonoce a tentokrát nebudou obětována v Jeruzalémě jen zvířata, zemře Ježíš Kristus. On je ten Beránek Boží, který přišel sejmout hříchy nejenom jednoho národa, ale celého světa. Vzpomínala, jak Ježíš vzkřísil jejich bratra Lazara. Musí něco udělat! Dát Pánu najevo svou vděčnost, možná už naposledy. Sklouzla rukama po svých šatech a nahmátla ukrytou nádobku.

"Když byl Ježíš v Betanii v domě Šimona Malomocného a seděl u stolu, přišla žena, která měla alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu. Rozbila ji a olej vylila na jeho hlavu. Někteří se hněvali: ´Nač ta ztráta oleje? Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým.´A osopili se na ni. Ježíš však řekl:´Nechte ji. Proč ji trápíte? Vykonala na mně dobrý skutek. Vždyť potřebné máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře, mne však nemáte stále. Ona učinila, co měla, už napřed pomazala moje tělo k pohřbu. Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila."

- Marek 14, Matouš 26, 6-13

A zatímco Marie tiše spolu s ostatními naslouchala lačně Mistrovo slovům, vyrostla v duchovně vnímavou ženu. Znala Boží tajemství a věděla přesně, kdy a co má udělat. A dodnes povzbuzuje ostatní svým příkladem.

"Alžbětě se naplnil čas a přišla její hodina: narodil se jí syn. A když uslyšeli její sousedé a příbuzní, že jí Pán prokázal tak veliké milosrdenství, radovali se spolu s ní. Osmého dne se sešli k obřízce dítěte a chtěli mu dát jméno po otci - Zachariáš. Jeho matka na to řekla: "Nikoli, bude se jmenovat Jan." Řekli jí: "Nikdo z tvého příbuzenstva se tak nejmenuje!" Obrátili se na otce, jaké mu chce dát jméno. On požádal o tabulku a napsal na ni: Jeho jméno je Jan. A všichni se tomu divili. Ihned se uvolnila jeho ústa a jazyk a on mluvil a chválil Boha. Tu padla bázeň na všechny sousedy a všude po judských horách se mluvilo o těchto událostech. Všichni, kteří to uslyšeli, uchovávali to v mysli a říkali: Čím toto dítě bude? Vždyť je s ním ruka Hospodina."

- Lukáš I

Alžběta byla pozorohudná žena. Byla manželkou kněze Zachariáše. Kněží si směli brát jen zbožné ženy, které byly bez mravní poskvrny, aby sňatkem neutrpěla jejich služba. Alžběta pocházela z dobré rodiny, z váženého rodu Áronova.

Oba byli spravedliví před Bohem a žili podle Hospodina. Alžběta vedla duchovní život a podílela se na duchovním životě svého manžela, žila nejen podle slov Zákona, ale také sloužila Bohu v duchu Zákona. Lidé si ji vážili pro její osobní vztah k Bohu. Proto pro ni bylo velmi bolestné, poníženíhodné a nepochopitelné, že neměla děti. Byla už velmi stará a stále si kladla otázku, v čem udělala chybu. Povzbuzením jí mohly být pouze příběhy Sáry, Rebeky a Chany, které také dlouho nemohly mít děti.

Během půlroční služby v domě Hospodinově padl na jejího manžela Zachariáše los, aby zapálil kadidlo ve svatyni. To byla veliká čest, jaká kněze mohla potkat nanejvýš jednou za život, mnohé nepotkala vůbec. Kněz zapálil kadidlo a najednou před ním stál Gabriel, zvláštní Boží posel, a řekl mu: "Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena, tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan."

Zachariáš se tomu podivil, neboť byl také starcem, ale Anděl mu odpověděl: "Já jsem Gabriel, který stojí před Bohem, byl jsem poslán, abych k tobě promluvil a oznámil ti tuto radostnou zvěst. Hle, oněmíš a nepromluvíš až do dne, kdy se to stane, poněvadž jsi neuvěřil mým slovům, která se časem naplní."

Když lidé zjistili, že Zachariáš oněměl, poznali, že měl v chrámě vidění. Po těchto dnech Alžběta počala, ale tajila to pět měsíců a říkala si: "Toto mi učinil Pán, sklonil se ke mně v těchto dnech, aby mne zbavil mého pohanění mezi lidmi."

Modlitby Zachariáše a Alžběty byly vyslyšeny, Zachariáš nepromluvil po celých 9 měsíců ani slovo, vše musel psát. Narozdíl od něj ale Alžběta přijala zvěst o početí syna, kterou ji manžel napsal pouze na tabulku, bez problémů, s pevnou vírou. Žasla nad zázrakem, že Bůh činí nemožné a co vypadalo jako trest, se ukázalo jako požehnání. Všechno mělo svůj čas a ten čas se nyní naplnil. Blížilo se totiž narození Ježíše Krista. K Marii promluvil také Anděl Gabriel a oznámil jí: "Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky věků bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude mít konce." A protože si Bůh vybral jako matku Jana Křtitele Alžbětu, ženu mimořádně pevného charakteru a dobrou manželku, nemohla se tato událost stát dříve, než došlo k početí Ježíše. Alžbětina trpělivost prošla těžkou zkouškou, ale dostalo se jí také mimořádné odměny. Narodí se jí syn, který bude mít jedinečnou úlohu v historii. Jan Křtitel.

"Budeš mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození. Bude veliký před Pánem, víno a opojný nápoj nebude pít, už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým. A mnohé ze synů izraelských obrátí k Pánu, jejich Bohu..."

Oproti svému manželovi dokázala Alžběta přijmout tuto zprávu jako člověk duchovně daleko, přesto se nedívala na svého manžela skrze prsty, ani povýšeně, že on pochyboval, ale jednala jako skvělá žena, která unese slabost svého životního partnera. Měla vynikající povahu, silnou v dobrém slova smyslu. Dokázala i přes nátlak příbuzných a okolí uhájit jméno pro svého syna, které si přál Hospodin. Byla pokorná a skromná. Během těhotenství ji navštívila její příbuzná Marie. Nemluvila vůbec o sobě, ale věnovala veškerou pozornost právě Marii, ve které ihned rozpoznala někoho mnohem důležitějšího, než je ona sama. Syn Alžběty - Jan Křtitel - bude připravovat cestu pro Mesiáše, Ježíše Krista, syna o mnoho mladší Marie.... Oslovovala Marii "Matka mého Pána" a "požehnaná nade všechny ženy". Působil v ní - stejně jako v jejím manželu Zachariášovi - Duch svatý.

"Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle, byla naplněna Duchem svatým, a zvolala: "Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána?" Hle, jakmile se zvuk tvého pozdravu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána."

Obě ženy spolu zůstaly asi tři měsíce a pak se Marie vrátila domů. Hodně se spolu smály a povídaly, ale jejich myšlenky se točily především kolem Boha. Vzedmula se vlna nového očekávání. Lidé se těšili na to, co Bůh udělá. Byli připraveni na příchod nových věcí, na příchod Mesiáše, Ježíše Krista. A tu cestu musel připravit Jan. K tomu všemu si Bůh použil Alžbětu, kterou celou naplňoval a devatero ovoce, které vypůsobil Duch svatý, a o kterém psal později Pavel, bylo na Alžbětě ve všem, co dělala, znát.

VÍRA SYROFENICKÉ ŽENY

"Ježíš vstal a odešel odtud do končin týrských a sidónských. Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby o něm někdo věděl. Nemohlo se to však utajit. Hned o něm uslyšela jedna žena, jejíž dcerka měla nečistého ducha. Přišla a padla mu k nohám, ta žena byla pohanka (nevěřící) Řekyně, rodem Syrofeničanka. Prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery. Ježíš jí řekl: "Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít chléb dětem a hodit jej psům."

Ježíš mluvil hodně často v podobenstvích, a právě toto je jedno z nich. Obrazem "nech nasytit děti" říká, že nejprve bude pomáhat "božím dětem", nikoli pohanům, "psům".

"Avšak ta žena mu odpověděla: "Ovšem, pane, jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech." Tím mu zcela jasně dala najevo svou víru, že je Boží syn a Mesiáš a má moc uzdravovat i vyhánět zlé duchy a ona doslova dychtí alespoň po těch drobtech. Ježíš tedy pravil: "Žes toto řekla, jdi, zlý duch, vyšel z tvé dcery." Když se vrátila domů, nalezla dítě ležící na lůžku a zlý duch byl pryč..."

- Marek, 7

JAK SE TEDY DOBŘE ROZHODNOUT BEZ KARET?

V článku Ovoce Božího ducha se dozvíte, jak rozpoznáme ve svém životě působení Ducha svatého anebo naopak působení zlého Ducha. Někdy však toto kritérium nestačí, protože nevolíme jen mezi "dobrem a zlem", ale mezi dobrem a jiným dobrem (někdy zdánlivým dobrem). A snažíme se rozpoznat, jaká je Boží vůle v dané situaci tady a teď.

Svatý Ignác rozšířil své učení právě o rozlišování duchů, tedy vnitřních hnutí. Zve nás, abychom zaměřili pozornost zvláště na to, jakým duchem se co nese, tedy na své vnitřní stavy a postoje, na svoje vnitřní úmysly a citová hnutí. A nabídnul také praktické prostředky, jak se tomu naučit.

Například v situaci, kdy člověk stojí před dvěma možnostmi, je dobré se nejprve u jedné z nich zastavit. A představit si, jakoby měla zvítězit právě ona. Setrvat s touto představou několik hodin nebo i dní a sledovat hnutí svého srdce, která se objeví při představě této možnosti: jestli přináší pokoj, jestli harmonicky zapadá do kontextu jiných životních voleb, jestli je člověk zevnitř povzbuzován směrem k této volbě anebo je tomu naopak, jestli daná představa zanechává závoj neklidu a zmatku...

Potom je třeba ten samý proces podstoupit s druhou možností, představit si ji jako reálnou a sledovat, jaká hnutí se objeví v našem nitru. Všechno by se mělo odehrávat v atmosféře modlitby a odevzdanosti Božích rukou - v postoji ochoty konat Boží vůli, v otevřenosti Duchu svatému.

Stálá vnitřní touha a ochota konat Boží vůli je pro dobré rozlišování naprosto zásadní: vytváří ty nejpříznivější podmínky pro správné rozlišení. Ježíš řekl: "Můj soud je spravedlivý, protože nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal." (Jan, 5, 30b)

JAK SE TEDY DOBŘE ROZHODNOUT BEZ KARET?

OVOCE BOŽÍHO DUCHA

Jak poznáte, zda žijete v souladu s Láskou Boží?

"Žijte z moci Božího Ducha, a nepodléhejte tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte, co dělat nechcete...

OVOCE BOŽÍHO DUCHA JSOU: Láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.

Skutky lidského těla jsou: necudnost, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, nečistota, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, závist, opilství, nestřídmost atd... "

Galatským, 5,16-23

duch svatý, ovoce božího ducha, skutky, bible, bůh

Někteří lidé se ptají, jak se pozná uzdravení od Boha a jak je to vlastně s léčiteli. Pokud vám léčitel tvrdí, že vás vyléčí on, buďte opatrní. Buďte ale opatrní i pokud vám řekne, že vás léčí ve jménu božím. Mnozí věštci a léčitelé používají křesťanské symboly, stejné jako používá církev: svěcenou vodu, posvátný olej, sůl, kadidlo, svíčky, modlitby, dokonce se i často ohánějí slovem exorcismus (vymítání ďábla).

Člověk třeba přijde a řekne: "Jsem uzdraven, pomohlo mi to." Jistě, že tomu tak může být, ale důležité je poznat zdroj uzdravení, protože pokud se dotyčný uzdravil díky Bohu, je mu to ku prospěchu. Jestliže ale zdrojem uzdravení není Bůh, ale ďábel, toto uzdravení vás dříve nebo později zničí. Proto je třeba se ZŘÍCI každého uzdravení, zprostředkovaného věštci a podobnými osobami, protože se jedná o uzdravení, které vás zaslepuje a které se v konečném důsledku obrátí proti vám!

Cítíte se po léčbě nebo léčitelské praktice špatně? Trápí vás pocity viny, připadáte si hrozně, odmítáni, nehodni Boha?

Vyznejte své hříchy Ježíši a proste za své uzdravení Boha. Počítejte ale s tím, že Bůh nemusí vaše prosby vyslyšet. Za prvé s vámi může mít úplně jiné plány, takže vám může uzdravit něco jiného, a za druhého jste třeba vy dlouho odmítali jeho.

Například jedna žena si připadá velice tlustá a chce, aby Bůh způsobil, že zhubne. Bůh ji ale uzdraví úplně jiným způsobem, nechá ji takovou, jaká je a uzdraví její Duši. Tato žena si už nebude připadat tlustá a méněcenná, její Duše se uzdraví, prožije Lásku Boží a ona bude moci hlásat ostatním svou radost z duševního uzdravení.

Je možné, že jste se v křesťanském prostředí setkali s negativním názorem na byliny. Tyto názory vychází z toho, že léčivé byliny byly často zneužívány pro různé rituály a šarlatánské praktiky, byla jim přiřkávána kouzelná moc a podobně. Rozhodnete-li se užívat byliny nebo jakýkoliv jiný lék, požádejte o vaše uzdravení ve jménu Ježíše Krista. Byliny stvořil Bůh a vyléčit se můžete jen díky němu, ne díky nějakým věštcům, jasnovidcům, šamanům, léčitelům, psychotronikům a podobně.

Bůh vás nebude soudit za vaši minulost, pokud budete svých hříchů úpřimně litovat a uděláte vše proto, abyste způsob svého chování změnili.

Bůh vás miluje takové, jací jste.

věštění z karet, léčitelé, výklad budoucnosti, kartářka, léčivé byliny, léčitelství, předpověď budoucnosti, léčení, léčitel, uzdravení, uzdravování, zdraví, léčba, nemoc, výklad karet, výklad z karet, věštění